Co jsme v dětství jedli

Mamo, povyku̯udaj mi, co šče doma jodali, [jag žež] byu̯a džecko. No, jasne, povim či. Jo jag byu̯a džeckym, # tak se jadu̯o fšecko možne. My doma přes tydžiň moc ňevařili, bo na objady my chodžili ve škole, ale f sobote a v ňedžele vařiu̯a mama vdyck’i. A co šče nejbardži jedli? F sobote se čensto vařiu̯o coši, co byu̯o hunym gotove. Ale vařiu̯y se aji plack’i, gau̯ušk’i, stryk’i, albo [jakšu] gynsto polyfka. V ňedžele byvau̯a u̯ovjynžo polyfka z nudlam’i a s m’ynsem a na druhy daňi jakyši mjynso ze žymjokym albo z ryžym. Žymjoki šče mjeli čynsto, jak če tak posluchom. Ja, ja, čynsto. Každy rok my sadžili a kopali sfoje domove. Tag ih byu̯o došč. Povykludaj mi o plackach, bo ty mi šmakujum. Ty mum rada. Ja, žymjačane plack’i na blaše, to je stare šlunsk’i jedzyňi. Kedyši luďe ňimjeli patelňi aňi oleja a chlyp ňi vdyck’i byu̯. Tak se p’iku̯o plack’i. A jako se to robi? Zebjereš žymjok’i, oškrobjež ich a nastružeš nadrobno na tarlušku. Potym mušiž vyčisnydž vode s tyh žymjokuf a jag uš sum suche, tak přidu žmunke, vajco a sul. A potym? No, potym mušiž vymišač často a pječeš plack’i na rozgřotej blaše nasucho až bydu mječ takum, takum fajnum pječunum skurke. A čemu na blaše aňi na patelňi? No, bo kedyši f chaupach byvou̯ tak’i vjelk’i pjec [na vungli] a na ňym byu̯a želazno blacha. Na ňi se piku̯o a vařiu̯o, tak s tego to pochodzo. A s čim šče placki jodali vy? My doma jedli plack’i se šmjetunkum a z rospuščunym maslym. Jako džecka my chčeli poňikedy to posypač aj cukrym. Tatá a stařík, či mjeli plack’i ze šprkum. Kfašnum šmjetunke, tum mama zrobiu̯a tak, žé dó šmjetunk’i, k’erum pozbyrala z domovego mlyka, dau̯a skurke s chleba a ňechau̯a šm’etunke skfašič. Ta domova kfjašna šmjetunka mje modz ňelaka. Ale placki bych se dau̯a. No, kfašnej domovej šm’etunk’i teraz už isto ňezrob’imy. Bo to my chodžili kedyši po mlyko do sumšada, k’ery mjyu̯ krove, mlyko my nošili v baňce do dumu, s tego potym mama zbirau̯a šmjetunke, k’erum ňechau̯a kfašič. Prastarka mi roz vykludau̯a, že kedyši jodali placki na blaše zamjast chleba. Je to provda? No, jasne. Kedyši se chlyp piku̯ tag roz za tydžyň a jak přes tydžyň pochybjau̯o, tak se robiu̯o plack’i na blaše. Byu̯o to rychlejši a lacyňejši. A tyn stryk, to je co? Stryk to tyž je žymjačany placek, ale smaži se na oleju albo na sadle. A často je to same? Často je kapke inši. Do časta na stryk’i se ješče přydovo čosnek, km’in, maryjunek a gdoši dovo aj cebule. Ahá, stryg je bardži mastny a placki na blaše sum pječene nasucho. Tak, tak, stryk fajňe voňo po čosneku a maryjunku. A co či ze žymjokof ešče šmakovau̯o? Šmakovau̯y mi gau̯ušk’i s tfarogym a masu̯ym. A moja starka ešče rob’ivau̯a ze žymjačanego časta tak’i vjelk’i placek na brutfaňi, na ňego pouku̯odau̯a šlifk’i a up’iku̯a go f trumbje. Upječone nakruu̯a, poluu̯a šmjetunkum a posypau̯a cukrym. Duma my tymu muvili stryg ze šlifkami [i choč] často byu̯o jag na plack’i.